10.3.2010 Soud dal za pravdu občanským sdružením

52Ca 2112009-17

 

ČESKÁ REPUBLIKA

 

 

 

 

            Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Pavla Peláka a JUDr. Aleše Holíka ve věci žalobce Jürgena Käpplera, nar. 2. 3. 1945, bytem Liberk, část Uhřínov č. 50, 516 01 Rychnov nad Kněžnou, zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, za účasti

1. Občanského sdružení Naše Výprachtice, Výprachtice č. 58. 56l 34 Výprachtice,

2. Občanského sdružení Hejnice-Česká Rybná, Hejnice 79, 564 01 Žamberk,

3. obce Hejnice, Hejnice 60, 564 01 Žamberk,

proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. SpKrÚ 43307/2008/OŽPZ, č. j. 43307-7/2008/OŽPZ/VR,

 

takto:

 

 

II.           Žalovaný j e   p o v i n e n  nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce JUDr. Stanislava Kadečky, Ph.D., advokáta, náklady řízeni ve výši 4.400 Kč a to do 8 dnů od právní moci rozsudku.

 

Odůvodnění:

 

1.        Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2OO9, sp. zn. SpKrÚ 43307/2008/OŽPZ, č. j. 43307-7/2008/OŽPZ/VR, Krajský úřad Pardubického kraje (dále též „žalovaný“) změnil rozhodnutí Městského úřadu Žamberk (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 29. 5. 2008, č. j. 06/24433/14O0/KAPJ/OPK/S062.doc a to tak, že ve smyslu § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), vyslovil nesouhlas s umístěním dvou větrných elektráren Enercon (typ E-48, jednotkový výkon 800 kW, výška věže s rotorem 89 metrů) na pozemku p. č. 577/1 v k. ú. Hejnice.

II.

 

2.        Žalobce se včasnou žalobou domáhal u zdejšího soudu zrušení rozhodnutí žalovaného.

 

3.        V žalobě žalobce zejména namítl, že postup žalovaného při hodnocení důkazů v řízeni provedených není přezkoumatelný.

 

4.        Dle žalobce žalovaný též pominul, že „území Českorybensko“ je „v blízkosti pro stavbu vytipované lokality dotčené výraznou technicistní stavbou elektrické přenosové cesty VN, věží mobilního operátora a v blízké budoucnosti bude krajinný ráz výrazně dotčen stavbou přivaděče k rychlostní komunikaci R 35“. Dle žalobce tak „reálný stav zvolené lokality tvoří segment krajiny, ve kterém již jsou soustředěny další technické stavby včetně těžebních a průmyslových zařízení a dopravní koridor, technicistní charakter stavby VE tak není novým krajinným prvkem, odlišný je pouze výraznější viditelností“.

 

5.        Žalobce dále poukázal na skutečnost, že žalovaný v průběhu řízení EIA charakterizoval ve svém stanovisku záměr žalobce jako „akceptovatelný“, v napadeném rozhodnutí však prezentuje závěr diametrálně odlišný, a to bez bližšího odůvodnění.

 

6.        V neposlední řadě žalobce žalovanému vytkl, že pominul „existenci územního plánu obce Hejnice, který podle ust. § I2 odst. 4, zák. č. 114/1992 Sb., v platném znění, zásadně determinuje projednávání ochrany krajinného rázu podle cit. zákona a omezuje věcnou příslušnost žalovaného“.

 

III.

 

7.        Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 27. 5. 2009 (soudu doručeno dne 3. 6. 2009), v němž označil své rozhodnuti za věcně správné a zákonné (a tudíž i přezkoumatelné).

 

8.        Pokud jde o námitku, že žalovaný při rozhodování nezohlednil existenci „technicistních staveb“ („elektrické přenosové cesty VN, věže mobilního operátora a v blízké budoucnosti stavby přivaděče k rychlostní komunikaci R 35, těžební a průmyslová zařízení a dopravní koridor“) v okolí lokality, kde měla být stavba větrných elektráren realizována, žalovaný uvedl následující:

 

Ad „přenosová cesta VN“: Bezprostředně lokalitou vybranou pro větrné elektrárny je vedena trasa 35 kV na dřevěných sloupech vysokých 6 - 8 m, ve vzdálenosti 1,2 km je vedena trasa 110 kV na příhradových stožárech vysokých cca 20 m. Tato trasa je ve svých nejvyšších partiích vedenav nadmořské výšce 480 m n. m., větrné elektrárny by měly být umístěny v nadmořské výšce   517 a 520 m n. m. Ve vzdálenosti 2 km je vedena trasa 400 kV na stožárech příhradové konstrukce vysokých cca 35 m; tato trasa je vedena v nadmořské výšce okolo 420 m n. m. Všechna vedení jsou takové konstrukce či výšek, že významněji jsou vnímána pouze z jejich blízkého okolí.

 

Ad „věž mobilního operátora“: Příhradová konstrukce věže vysoké 45 m je umístěna ve stejné nadmořské výšce jako dvojnásobně vysoké větrné elektrárny. Umístěna je však tak, že pohledově je více než z poloviny kryta lesem, čehož v případě větrných elektráren nelze nikdy dosáhnout.

 

Ad „v budoucnosti stavěný silniční přivaděč“: Zatím co o trase rychlostní komunikace R35 je v území kraje rozhodnuto, trasy přivaděčů jsou stále hledány. Vzhledem k jejich charakteru bude, i s přihlédnutím k ochraně krajinného rázu - jejich trasa volena spíše údolními partiemi. Pohledově bude taková stavba negativně vnímána z nejbližšího okolí, větrné elektrárny však znamenají pohledově silné vnímání nejen z blízkého, ale i dosti vzdáleného okolí, a to i vzhledem k dy  namice stavby (otáčející se rotor).

 

Ad „těžební a průmyslová zařízeni“: Nejbližším těžebním zařízením jsou lomy na žulu v okolí Litic n. O., vzdálené 4,5 km. Lomy jsou umístěny v lesnatém údolí Divoké Orlice, z hlediska krajinných prostorů v prostoru jiném, než který byl vymezen pro větrné elektrárny. V okolí záměru se nena   chází žádný významný průmyslový objekt, nejrozsáhlejšími viditelnými objekty jsou zařízení určená pro zemědělskou výrobu.

 

Ad „dopravní koridor“: Nejvýznamnějším dopravním koridorem v okolí je železniční trať, vedená  údolními partiemi podél Divoké Orlice cca 3 km daleko od lokality výstavby větrné elektrárny.

 

Žalovaný v této souvislosti připomněl, že v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, že by větrné elektrárny byly v dané lokalitě jediným „technicistním prvkem“. Zatím co však výše uvedené prvky jsou vzhledem ke své lokalizaci, odstupu či výšce vnímány „minimálně nebo vůbec“, stavba větrných elektráren uvažovaných parametrů bude v lokalitě „technicistním“ prvkem zcela novým, pohledově velmi významně vnímaným, a tudíž zásadním.

 

9.        K námitce, že žalovaný pominul „existenci územního plánu obce Hejnice, který podle ust. § 12 odst. 4, zák. č. 114/1992 Sb., v platném znění, zásadně determinuje projednávání ochrany krajinného rázu podle cit. zákona a omezuje věcnou příslušnost žalovaného“, žalovaný uvedl, že dle § 12 odst. 4, zákona o ochraně přírody a krajiny se krajinný ráz neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Územní plán obce Hejnice však nestanoví plošné a prostorové uspořádání a ani podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. V textové části územního plánu na str. 8 v kapitole TI (technická infrastruktura) jsou sice větrné elektrárny uvedeny jako přípustné využiti, v části výšková regulace zástavby a intenzita využití pozemků však žádné konkrétní parametry nejsou uvedeny. Z tohoto důvodu má žalovaný za to, že podmínky pro aplikaci § 12 odst. 4, zákona o ochraně přírody a krajiny nebyly splněny a žalovaný postupoval správně, pokud posuzoval vliv VE na krajinný ráz v samostatném řízení. Opačný výklad by dle žalovaného vedl k absurdnímu závěru, že - s ohledem na absenci prostorové regulace v územním plánu - bylo by možno do vybraných lokalit umístit jakkoliv vysokou větrnou elektrárnu bez ohledu na její vliv na krajinný ráz. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, do textové části územního plánu nebyly zahrnuty podmínky obsažené ve stanovisku, kterým bylo zakončeno posuzování vlivu stavby větrných elektráren na životni prostředí a ani jiné připomínky orgánu ochrany přírody.

 

10.   K námitce žalobce, že v průběhu řízeni EIA žalovaný charakterizoval ve svém stanovisku záměr žalobce jako „akceptovatelný“, v napadeném rozhodnutí však prezentuje závěr diametrálně odlišný, a to bez bližšího odůvodnění, se žalovaný nevyjádřil.

 

IV.

 

 

12.   Předně je nutno zopakovat, že podle § 75 odst. 2 věty prvé zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumává v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje (zejména) povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí i bez návrhu (§ 76 odst. 2 věta první s. ř. s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srovnej např. právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003-78, publikovaného pod č. 523/2005 Sb. NSS, či v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 41/2007-117).

 

13.   Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti (neboť dospěl-li by k závěru, že žalované rozhodnutí /event. jeho část/ není přezkoumatelné, nemohl by se již věcně zabývat námitkami tohoto rozhodnutí, resp. jeho příslušné části se týkajícími), přičemž tuto námitku shledal důvodnou.

 

14.   Jak již bylo uvedeno výše, správní orgán prvého stupně rozhodnutím ze dne 29. 5. 2008, č. j. 06/24433/44O0/KAPJ/OPK/S062.doc, vyslovil souhlas s „umístěním a povolením stavby, která by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz pro stavbu - Výstavba 2 větrných elektráren v obci Hejnice u Žamberka, okres Ústí nad Orlicí, kraj Pardubický“ (správní orgán prvého stupně nepovažoval za nutné ve výrokové části rozhodnutí uvést parcelní číslo pozemku na němž by měly být větrné elektrárny umístěny). Na stranách 2 až 16 (!) rozhodnutí správní orgán prvého stupně podrobně popsal průběh řízeni a obsah jednotlivých úkonů účastníků řízeni (jakož i úkonů správního orgánu samotného). Poté, aniž by provedl jakékoliv hodnocení provedených důkazů a aniž by se jakkoliv vypořádal s četnými námitkami účastníků řízení (zejména s námitkami občanského sdružení Hejnice - Česká Rybná a občanského sdružení Naše Výprachtice) uzavřel, že „na základě podrobného prostudování všech dostupných podkladů ztotožnil se s níže uvedenými námitkami (připomínkami) žadatele“, které následně v odůvodnění ocitoval. Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně tak bylo prima facie nepřezkoumatelné. Krajský soud na tomto místě opakovaně žalovanému připomíná, že dle § 68 odst. 3, zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), v odůvodnění rozhodnutí uvedou se důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Nedostatek rozhodovacích důvodů způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

 

15.   Nejvyšší správní soud se ji v minulosti mnohokrát vyjádřil k účelu zákona o ochraně přírody a krajiny a k účelu jeho § 12 (srov. právní názory vyslovené v odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 97/2001 -39, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 1 As 17/2004 - 41, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, č. j. 2 As 35/2007 - 75, publikovaného ve Sb. NSS pod č. 1498, či v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č.j. 2 As 57/2008-84). Účelem samotného zákona o ochraně přírody a krajiny je v souladu s jeho § 1, ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Zákon o ochraně přírody a krajiny tedy chrání mj. krajinu, jakožto část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořenou souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky, a chrání též prostřednictvím § 12 její ráz. Krajinným rázem je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Každý zásah do krajinného rázu je přitom nutné považovat za potenciální ohroženi významných krajinných prvků. Tyto zásahy do krajinného rázu, pokud by jej mohly snížit nebo změnit, je možné provádět jedině se souhlasem orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2, zákona o ochraně přírody a krajiny. Účelem a smyslem rozhodování orgánu ochrany přírody podle citovaného ustanovení je tedy ochrana krajinného rázu před těmi činnostmi, které do něj zasahují tak, že snižují jeho estetickou nebo přírodní hodnotu, krom jiného i harmonické měřítko a vztahy v krajině (právě takovou změnou je umístění stavby, která je výraznou výškovou dominantou, do území zastavěného toliko nižší zástavbou, jako jsou rodinné domy, či nezastavěnou vůbec). Nástrojem, který k dosažení tohoto účelu má orgán ochrany přírody k dispozici, je udělování souhlasu podle § 12 odst. 2, citovaného zákona. Aby však orgán ochrany přírody mohl tento souhlas udělit, musí posoudit dvě dílčí otázky: za prvé, zda posuzovaná činnost může snížit či změnit krajinný ráz (tj. zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti), a - pokud je odpověď na tuto otázku kladná (což bude, neboť stavba větrné elektrárny je cizorodým zásahem do krajiny vždy - srov. právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, č. j. 2 As 35/2007 - 75, publikovaného ve Sb. NSS pod č. 1498) - za druhé, zda taková změna či snížení nevylučují zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonického měřítka a vztahů v krajině. Na tyto otázky musí však odpovědět sám správní orgán, nemůže v žádném případě pouze mechanicky přejímat úvahy znalců, kteří se mají primárně vyjadřovat k otázkám skutkovým (popsat krajinný ráz dané lokality - tj. např. přírodní, kulturní a historickou charakteristika lokality, identifikovat významné krajinné prvky, vypracovat pohledovou studii apod.), nikoliv k otázkám právním. Správní uvážení je proto správním uvážením, že přísluší správním orgánům. nikoliv znalcům. Je proto např. nepřípustné, aby správní orgán bez jakékoliv vlastní úvahy lakonicky konstatoval (viz předposlední strana rozhodnutí správního orgánu prvého stupně), že podle „Studie potencionálního vlivu výškových staveb a větrných elektráren na krajinný ráz území Pardubického kraje … je sice území zařazeno mezi území se zvýšenou estetickou a přírodní hodnotou, ale … závěry znalce v oboru krajinného rázu považují stavbu větrných elektráren v zájmové lokalitě za akceptovatelnou“.

 

16.   Výše popsané vady neunikly pozornosti žalovaného, který na straně 9 žalovaného rozhodnutí konstatoval, že v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně „není dostatečně rozvedeno, co vedlo OOP ke změně názoru, tedy k vyslovení souhlasu s umístěním VE v dané lokalitě“ a že „z toho pohledu lze tedy napadené rozhodnutí obtížně přezkoumávat“. Dále konstatoval, že „rovněž nejsou hodnoceny - ve vzájemných souvislostech - oba v řízení shromážděné posudky“.

 

17.   Přes shora citované však žalovaný - místo toho, aby rozhodnutí správního orgánu, které zjevně nebylo způsobilé přezkumu, zrušil - zcela nelogicky na straně 11 odůvodnění žalovaného rozhodnutí dospěl k závěru, že „v provedeném řízení shledal odvolací orgán některá drobná pochybení, která však neměla zásadní vliv na průběh řízení ani na vlastní výrok rozhodnutí ve věci“, to vše v situaci, kdy rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zásadně mění tak, že vyslovuje nesouhlas s umístěním větrných elektráren, tj. rozhoduje zcela opačně! Výše uvedené (1. rozhodnutí žalovaného je vnitřně rozporné, 2. přezkoumáváno bylo nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a de facto se tak nejednalo o odvolací řízeni, ale o řízení v prvním stupni - došlo tedy k porušení principu dvojinstančnosti) poskytovalo by dle přesvědčení soudu dostatečnou oporu pro výrok jeho kasačního rozhodnutí. Žalovaný mu však nabídl i další důvody.

 

18.   Žalovaný totiž zjevně převzal zcela nevhodnou praxi správního orgánu prvého stupně a taktéž na straně 2 až 11 (!) detailně popsal průběh řízeni a obsah jednotlivých úkonů účastníků řízení, jakož i úkonů správního orgánu samotného (ačkoliv zákon jednoznačně stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnuti - viz § ó8 odst. 3 správního řádu). Tímto se ale odvolací správní orgán zřejmě vyčerpal, neboť na straně 12 žalovaného rozhodnutí uvádí, že „při svém rozhodování vycházel především z doplněné analýzy, viditelnosti, ze svých zjištění získaných obhlídkou uvažovanými stavbami VE dotčené lokality a z vyjádření účastníků řízení“, avšak již neuvádí, jaká skutková zjištění z „doplněné analýzy viditelnosti“ a z provedené „obhlídky dotčené lokality“ učinil. I v tomto směru je tedy nutno považovat žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Navíc stejně jako správní orgán prvého stupně neposkytl účastníkům řízení jednoznačnou odpověď na dvě základní otázky shora uvedené: za prvé, zda posuzovaná činnost může snížit či změnit krajinný ráz (tj. zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti), a - pokud je odpověď na tuto otázku kladná - za druhé, zda taková změna či snížení nevylučují zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

 

19.   Z výše uvedených důvodů musel soud pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů zrušit (§ 76, odst. 1 písm. a/, 78 odst. 1 s. ř. s.). Obecně platí, že ruší-li soud napadené správní rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, nemusí se žalobcovými námitkami věcně zabývat (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 A 157/2002, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 359/2004). Tento závěr byl však korigován Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 1566, v jehož odůvodnění NSS uvedl, že důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být (§ 76 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízeni a rozhodnutí ve věci.

 

20.   Soud se proto musí vyjádřit i k dalším námitkám žalobce. Pokud jde o námitku sub 4, pak s touto musí se vypořádat žalovaný v dalším řízení, soud by nepřípustně nahrazoval jeho činnost, pokud by k vyvrácení tvrzení žalobce (či naopak k prokázání jeho pravdivosti) prováděl rozsáhlé dokazování.

 

21.   Pokud jde o námitku žalobce sub 6, odkazuje soud na vyjádření žalovaného k žalobě citované sub 10, s nímž se plně ztotožňuje (ostatně i Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86, uvedl: „Sluší se uvést, že i Nejvyšší správní soud často odkazuje na závěry již v řízení učiněné, ať již krajským soudem či žalovaným, neb i v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně „opakovat“ již správně vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry, přičemž pokud u přezkumného orgánu panuje shoda na učiněných závěrech, není důvodu, proč by na ně nemohlo být odkázáno.“).

 

22.   Jde-li pak o námitku sub 5., pak k této soud uvádí, že ve stanovisku ze dne 24. 3. 2006 žalovaný skutečně v bodu III. odst. 1. konstatoval: „Vlivy na krajinný ráz jsou v dokumentaci posouzeny dostatečně s využitím Metodického pokynu k vybraným aspektům postupu orgánů ochrany přírody při vydávání souhlasu podle § l2 a případných dalších rozhodnutích dle zákona č. 114/1992 Sb., které souvisí s umísťováním staveb větrných elektráren, a je možno je charakterizovat jako akceptovatelné“. Citované konstatováni žalovaného však bylo zjevně předčasné, neboť jak plyne ze zákona (§ 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny), jehož znalost se předpokládá, k umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz (a takovou stavbou stavba větrné elektrárny bezpochyby prima vista je - viz výše), je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Z těchto důvodů nemohlo výše citované vyjádření žalovaného u žalobce vyvolat legitimní očekávání, neboť žalobce si musel být (resp. měl být) vědom, že otázka vlivu stavby větrných elektráren na krajinný ráz může být s konečnou platností zodpovězena pouze v řízení dle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. To však nic nemění na tom, že se jedná o vyjádření téhož správního orgánu a žalovaný měl by se s tímto vyjádřením v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vypořádat, hodlá-li změnit svůj názor dříve v jiném řízeni prezentovaný.

 

23.   Obíter dictum soud uvádí, že § 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry, je zjevně ustanovením programovým a obecným, stanovícím zejména výkladová východiska pro další části zákona. Toto ustanovení je dále v příslušných částech zákona blíže konkretizováno. Zohlednění uvedených (hospodářských, sociálních a kulturních) potřeb přitom nemůže znamenat negaci primárních cílů zákona. Naopak, je třeba vždy hledat řešení respektující veřejný zájem, avšak zároveň neovlivňující primární účel zákona či ovlivňujících jej co možná nejméně (srov. Ladislav Miko, Hana Borovičková a kol.: Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. C. H. Beck, Praha 2007, str. 76). Zohlednění ekonomického přínosu je tedy namístě pouze tehdy, pokud navrhovaná stavba zasahuje do krajinného rázu co možná nejméně. Pokud je vliv na krajinný ráz příliš velký, není možné jej vyvážit o to větším ekonomickým přínosem, lze-li najít alternativní řešení zasahující do krajinného rázu méně, a přitom ještě z hlediska hospodárnosti vhodné. Zákon nestanoví povinnost, aby v každém jednotlivém případě, bez ohledu na povahu a rozsah zasažení krajinného rázu, bylo zkoumáno, zda ekonomický přínos stavby nevyvažuje zásah do krajinného rázu (opět viz právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, č. j. 2 As 35/2007 - 75, publikovaného ve Sb. NSS pod č. 1498). Rozsáhlé úvahy znalců a správních orgánů na toto téma jsou proto zjevně nadbytečné.

 

24.   Výrokem II soud přiznal žalobci, který měl ve věci plný úspěch, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl (§ ó0 odst.1 s. ř. s.), právo na náhradu nákladů řízeni před soudem ve výši 4.400,- Kč (struktura nákladů řízeni: zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměna advokáta dle § 9 odst. 3 písm. f/ ve spojení s § 7 bodem 5. a § 11 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve zněni pozdějších předpisů, dále jen „AT“, ve výši 2.100,- Kč za 1 úkon právní služby - 2.100,- Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení, paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst.3 AT ve výši 300,- Kč za 1 úkon právní služby - 300,- Kč). Platební místo se opírá o § 149 odst. 2 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 s. ř. s. Lhůta k peněžitému plnění byla určena za použiti § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.

 

P o u č e n í: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručením účastníkům. Proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnu od doručení rozhodnutí u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. K rozhodování o kasační stížnosti je příslušný Nejvyšší správní soud v Brně. Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.

 

V Pardubicích dne 17. prosince 2009                                                                     JUDr. Jan Dvořák, v. r.

 

 

 

 

Za správnost vyhotovení: Ivana Ročková